Předpokládám, že většina lidí asi nebude moc schopna se ztotožnit s myšlenkami, které v tomto článku budu sdílet. Nebo je to možná jen moje percepce světa, kde láska a vztahy jsou součástí většiny písniček, většiny filmů a seriálů, ze všech stran se na mě hrne, že ten a ta jsou ve vztahu, tamten se bude ženit, tamta jede na dovolenou s partnerem, kamarádka na mě má míň času kvůli příteli, kamarád vlastně nechce být jen kamarád... Jako by partnerská láska byla všude okolo mě... jen ne ve mně.
Čím dál víc se slovu láska vyhýbám. Když popisuji nějakou situaci nebo svůj vztah s jinou osobou, napadají mě mnohem výstižnější slova k popsání svých emocí. Respekt. Kamarádství. Obdiv. Sexuální napětí. Vděk. Štěstí. Vede mě to k myšlence, že když se snažím představit si, jaký je láska pocit, jak se zamilovaný člověk cítí... nedokážu to. Jestli je to kombinace všech těchto pozitivních emocí k jedné osobě, nebo jestli je to úplně jiný pocit, nesrovnatelný a nezaměnitelný s čímkoli jiným. Jestli je tak intenzivní jako ve filmech, kdy pro druhého uděláte cokoli, nebo jestli vás dokáže udělat opravdu tak šťastným, že o svém partnerovi píšete básně a chcete vykřičet do světa, jak moc ho milujete.
Ať je to jak je, ani jedno jsem nikdy nezažila, a nedokážu si představit někdy cítit tak intenzivní emoci.