A co když... jsem aromantik?

Předpokládám, že většina lidí asi nebude moc schopna se ztotožnit s myšlenkami, které v tomto článku budu sdílet. Nebo je to možná jen moje percepce světa, kde láska a vztahy jsou součástí většiny písniček, většiny filmů a seriálů, ze všech stran se na mě hrne, že ten a ta jsou ve vztahu, tamten se bude ženit, tamta jede na dovolenou s partnerem, kamarádka na mě má míň času kvůli příteli, kamarád vlastně nechce být jen kamarád... Jako by partnerská láska byla všude okolo mě... jen ne ve mně.

Čím dál víc se slovu láska vyhýbám. Když popisuji nějakou situaci nebo svůj vztah s jinou osobou, napadají mě mnohem výstižnější slova k popsání svých emocí. Respekt. Kamarádství. Obdiv. Sexuální napětí. Vděk. Štěstí. Vede mě to k myšlence, že když se snažím představit si, jaký je láska pocit, jak se zamilovaný člověk cítí... nedokážu to. Jestli je to kombinace všech těchto pozitivních emocí k jedné osobě, nebo jestli je to úplně jiný pocit, nesrovnatelný a nezaměnitelný s čímkoli jiným. Jestli je tak intenzivní jako ve filmech, kdy pro druhého uděláte cokoli, nebo jestli vás dokáže udělat opravdu tak šťastným, že o svém partnerovi píšete básně a chcete vykřičet do světa, jak moc ho milujete.

Ať je to jak je, ani jedno jsem nikdy nezažila, a nedokážu si představit někdy cítit tak intenzivní emoci.

Poslední měsíce se zabývám myšlenkou, zda nevykazuji známky aromantika. Je to poměrně neznámý pojem, ale s mými zkušenostmi, respektive jejich absencí, popis aromantika poměrně koresponduje. Vím, že asexuál nejsem, protože zažívám sexuální přitažlivost, romantická přitažlivost je však naprosto odlišné téma. Neláká mě strávit s někým život, usadit se, být životním partnerem někoho druhého. Je pro mě pochopitelnější a svým způsobem přijatelnější představa kamaráda s výhodami než romantický vztah.

Je tu stále možnost, že jsem prostě jen nezkušená a že "ten pravý" se ještě objeví a že jsem momentálně emocionálně nedostupná a nedovolím si cítit intenzivní emoce a blablabla.. Jenže čím jsem starší, tím těžší mi přijde tolerování jiných lidí a jejich negativních vlastností, a to do takové míry, kdy je pro mě jednodušší je ve svém životě nedržet, než jim vůbec dát šanci a zvykat si na jejich nedostatky a popřípadě si s nimi tedy vytvořit nějaký vztah.

Zvykla jsem si na samotu a už se od ní za každou cenu nesnažím utéct.

Samozřejmě, pokud se něco v příštích letech změní, nebudu se tomu bránit. Proto se ani nechci "oficiálně" identifikovat jako aromantik. Stejně jako celý život nechci děti, třeba se to jednou změní, proto neříkám, že se ze mě třeba nikdy nestane matka a manželka. Možná by mi tato varianta život ulehčila, necítila bych se nepochopená společností, nebála bych se tolik o budoucnost, vlastně bych měla svůj život naplánovaný tak, jak ho mělo už tolik lidí přede mnou. Vždycky je jednodušší jen jít s proudem a dělat věci, co tu byly stovky let v nějaké formě jako standard, jako příklad z učebnice, podle kterého se můžu řídit, když si nebudu vědět rady.

A pokud se tak nestane, popravdě se té cesty docela bojím. Ale neděsí mě to tolik, jako spokojit se s životem, který vím, že nechci.

Beru v potaz možnost, že takto jsem se prostě narodila, je to moje součást, kterou nic nezmění. Mnohem příjemnější mi však je snaha hledat důvod, příčinu, proč se zdá, že nedokážu cítit lásku. Možná si představuji, že láska je tato ohromující emoce, nezaměnitelná s žádnou jinou, a že když ji pocítím, tak to určitě poznám. Takže třeba jsem i byla zamilovaná v minulosti, jen to byl tak slabý pocit, že jsem ani neuvažovala, že by to mohla být láska. Nezdálo se to jako dost na to, abych o ní psala písně a obětovala se za druhého. Nikde žádné ohňostroje ani romantický soundtrack. Možná byla moje očekávání moc vysoká.

Za svých let jsem měla ráda jen jednoho kluka, u kterého jsem tuto svoji náklonost nazývala láskou. Ve svých late-teen letech jsem asi pět let měla zálusk na svého spolužáka. Myslela jsem si, že jsem zamilovaná, dělala mi radost jeho pozornost, snažila jsem se být v jeho přítomnosti.

Tohle všechno mi teď však přijde jako přetvářka. Jako kdyby se mé mladší já snažilo zažívat věci, co zažívaly moje spolužačky, přestože jsem je necítila. Jako bych si namlouvala, že k němu vlastně cítím náklonnost ve smyslu romantickém, protože co jiného to mohlo být? Popravdě jsem si s ním však nikdy, za celých pět let, nepředstavovala být s ním ve vztahu. Vždyť já jsem ani jednou za tu dobu nepomyslela na to, že bych s ním chtěla mít sex nebo ho políbit! Až teď s odstupem času mi dochází, že jsem s ním možná jen chtěla být kamarádka.

Tohle všechno neznamená, že jsem proti tomu zkusit mít s někým vztah. Jak si ho však představuju je víc kamarádi se sexem než šťastně zamilovaní. Nemůžu spoléhat na to, že můj potenciální budoucí partner dokáže pochopit, jak se cítím, a jestli mu to vůbec bude vyhovovat. Vztah se mnou by asi nevyhovoval všem. Dokážu nabídnout kvality kamarádství, dokážu nabídnout sex. Nejsem si však jistá, jestli dokážu nabídnout milující vztah "se vším všudy". Nejsem si jistá, jestli vůbec dokážu říct "Miluju tě".