A co když... jsem aromantik?

Předpokládám, že většina lidí asi nebude moc schopna se ztotožnit s myšlenkami, které v tomto článku budu sdílet. Nebo je to možná jen moje percepce světa, kde láska a vztahy jsou součástí většiny písniček, většiny filmů a seriálů, ze všech stran se na mě hrne, že ten a ta jsou ve vztahu, tamten se bude ženit, tamta jede na dovolenou s partnerem, kamarádka na mě má míň času kvůli příteli, kamarád vlastně nechce být jen kamarád... Jako by partnerská láska byla všude okolo mě... jen ne ve mně.

Čím dál víc se slovu láska vyhýbám. Když popisuji nějakou situaci nebo svůj vztah s jinou osobou, napadají mě mnohem výstižnější slova k popsání svých emocí. Respekt. Kamarádství. Obdiv. Sexuální napětí. Vděk. Štěstí. Vede mě to k myšlence, že když se snažím představit si, jaký je láska pocit, jak se zamilovaný člověk cítí... nedokážu to. Jestli je to kombinace všech těchto pozitivních emocí k jedné osobě, nebo jestli je to úplně jiný pocit, nesrovnatelný a nezaměnitelný s čímkoli jiným. Jestli je tak intenzivní jako ve filmech, kdy pro druhého uděláte cokoli, nebo jestli vás dokáže udělat opravdu tak šťastným, že o svém partnerovi píšete básně a chcete vykřičet do světa, jak moc ho milujete.

Ať je to jak je, ani jedno jsem nikdy nezažila, a nedokážu si představit někdy cítit tak intenzivní emoci.

Jak může vypadat záchvat úzkosti a jak můžete pomoct sobě nebo ostatním

Pokud mě sledujete na Twitteru, už je vám asi známo, že se poslední roky potýkám se záchvaty úzkosti, zejména ve stresových situacích a uprostřed noci. Není to nic příjemného a ze začátku jsem opravdu netušila, co se to se mnou děje. Tomhle nás opravdu škola nenaučila, přestože záchvaty úzkosti mohou být častější, než se zdá, ať už se s nimi setkáte sami u sebe, nebo u někoho z blízkých. To, že se o těchto věcech nikde nedozvíte, dokud se o nich nezačnete aktivně zajímat, beru jako velký nedostatek. Proto jsem se rozhodla sepsat základní informace o záchvatech úzkosti, jak mohou probíhat, jak pomoct sami sobě nebo někomu, kdo zrovna před vámi záchvat dostane.

Přestože veškeré informace, co v tomto článku sepíšu, jsou zejména moje osobní zkušenosti, samostudium a poznatky z přednášek psychologie z vysoké školy, cítím potřebu zmínit, že nejsem vyučený odborník na danou problematiku. Možná toho vím víc než laická společnost, avšak stále nejsem expert. Myslím si však, že moje zkušenosti a informace mohou být nápomocné komukoli, kdo se o záchvatech úzkosti snaží dozvědět víc.

Mám úzkosti, ale bez diagnózy. Takže... je vlastně nemám?

Poslouchám podcast "Vyhonit ďábla", epizodu o úzkostech. Poslouchám zkušenosti dívek, které mi velmi připomínají zkušenosti vlastní. Poslouchám detaily, které nikdo kromě lidí, co si záchvat úzkosti zažil, neví, a hrnou se mi slzy do očí. Jediné rozdíly, kterých si všímám, je to, že jsem odbornou pomoc vzdala po první psycholožce. Že jsem zažila i záchvat tak intenzivní, kdy jsem měla křeče v končetinách a nemohla jimi půl hodiny pohnout. A že na rozdíl od dívčiny nemám žádnou oficiální diagnózu.

Sobecká, nebo naivní?

Člověk občas neví, co po něm ta společnost vlastně požaduje. Hrabeš si na svým písečku? Jsi sobec! Vyhovíš každému přání druhého? Jsi naivka, co ji jen všichni využívají! V jaké situaci si vybrat, kdy tedy myslet na sebe a kdy na druhé?

...

A společnost mlčí, odpověď zůstává nezodpovězena. Přesto při dalším rozhodování, ať člověk udělá něco pro sebe, nebo pro druhého, bude zařazen do té či oné škatulky...

Znalost bolest nevyléčí

Jak už se asi stalo mým zvykem, píšu články hlavně v době, kdy mi není psychicky zrovna nejlépe. A hlavně když se potřebuju vypsat a uspořádat všechny ty myšlenky a Twitter mi na to nestačí, tolik jich je.

Pokud vás mate název článku, tak zcela oprávněně. Nedokázala jsem vymyslet smysluplnější pojmenování toho, co se mi honí v hlavě a co se teď budu snažit popsat. Abych vám to tedy trošku vysvětlila ještě před tím, než se rozhodnete do mého textu více ponořit. Vždycky, když se necítím psychicky dobře, snažím se si v hlavě najít důvody, proč tomu tak je. Jenže i když ty důvody znám, i když mně samotné přijdou banální nebo racionální, naprosto nic to nemění na tom, že je mi stále stejně zle.

Moc myšlenek v nejmíň vhodnou chvíli

Jak jste si jistě všimli, na tyto stránky nepíšu zrovna často. Není to tím, že bych neměla čas, protože na to přece jen příliš často prokrastinuju. Jen jsem si za posledních pár let stihla všimnout, že mě motivuje a inspiruje k psaní moje špatná nálada a depky a jednoduše časy, kdy se z pocitů potřebuju vypsat a chci si utřídit myšlenky. Zároveň však nechci každý den psát o tom samém, jak mi je každý den zle jiným způsobem. Od toho mám Twitter.

Jak poznám, že ztrácím rozum?

Mám bordel v hlavě. Přitom se nic nestalo. Jen jsem se dnes ráno vzbudila a nedokázala jasně přemýšlet. Už jsou to dvě hodiny a ten zvláštní pocit tu stále je. Pocit, že nedokážu pořádně kontrolovat svoji mysl.

Je to těžké dát do slov. Je těžké popsat ten zmatek, co se mi teď v hlavě děje. Jenže je mi jasné, že dát svým myšlenkám nějakou formu a strukturu právě teď potřebuju nejvíc. Proto se vydávám na svůj opět dlouho zapomenutý blog a píšu všechno, co mě právě napadne, aniž bych se dívala zpátky. Aniž bych opravovala svoje překlepy a aniž bych se snažila navazovat na svoje předchozí myšlenky. Protože to se mi právě teď zdá naprosto nemožné.

Leden 2019

Můj leden byl hlavně plný stresu. Byl konec mého třetího semestru na vysoké škole a čekalo mě splnit šest zkoušek (tři termíny jsem si splnila už před Vánoci). Přestože nestuduji zrovna nejtěžší obor na světě, zkoušky se na mě dost podepsaly. Jednak jsem je psychicky nezvládala, jednak mě trápil nekonečný kašel.

Po zkouškách, kdy jsem konečně měla volno, jsem zašla k doktorovi, který mi zjistil černý kašel a předepsal antibiotika. K tomu všemu mě zase začalo trápit zažívání, což je zřejmě opět způsobeno psychickým rozpoložením...

A co když nemám žádný sen?

No, tak to mi to psaní moc dlouho nevydrželo.

Upřímně, asi vím proč. Poslední měsíce se tak nějak hledám. Přijde mi, že mě nic nebaví, nenaplňuje, že nic z toho, co dělám, prostě není "ono". Není to má vášeň, něco, čemu bych chtěla věnovat všechen svůj volný čas. Něco, co by mě po pár týdnech či měsících neomrzelo.

Ze všech stran se na nás hrnou moudra, jak si má člověk jít za svými sny. Jak když se budeme živit tím, co nás baví, už nikdy nebudeme muset pracovat. A samozřejmě je to skvělé, když má člověk vášeň, které se věnuje a zlepšuje se a buduje si svoji vysněnou budoucnost. Ale co my, co žádný velký sen nemáme? Co my, co nedokážeme najít žádný velký cíl, kterému bychom mohli věnovat svůj život?

Září 2018

Tyhle souhrny bych chtěla psát každý měsíc. Mám představu, že by to byla taková všehochuť toho, co mě ten měsíc zaujalo, o co bych se chtěla podělit a tak. Třeba místo psaní jednotlivých recenzí na knihy a seriály to jen všechno shrnu do těchto článků, zahrnu oblíbenou hudbu, třeba nějaké myšlenky, nad kterými jsem hodně přemýšlela, a tak.

Elektronické informační zdroje

Je to zvláštní. Je mi 21 let, právě jsem začala chodit do druhého ročníku na vysoké škole a až teď jsem poprvé slyšela výklad o tom, jak efektivně hledat data pro svoje akademické práce, jaké stránky navštěvovat pro jednodušší vyhledávání nebo pro zapsání správné citace. Jednoduše věci, které by se mi hodily již na střední škole.

Z tohoto důvodu jsem se rozhodla se s vámi o tuto přednášku podělit. Na Twitteru jsem se o této přednášce zmínila a ukázalo se, že ostatní mají zřejmě podobnou zkušenost a byli by rádi, kdyby se informace dozvěděli. Takže jdu konečně na to. Vyučující nám bohužel ještě neposlal prezentaci, ale mám zapsané hlavní odkazy a potřebuju to sepsat dřív, než zapomenu vysvětlení, jak který funguje. Zároveň bych chtěla upozornit, že nejsem ani náhodou expert na elektronické zdroje, jen jsem se chtěla podělit o znalosti, které mi z této přednášky utkvěly v paměti. Doufám ale, že i tohle vám pomůže.

Day 18/09/01

Zdravím všechny.

Tohle bude můj první článek na nové doméně. Je tomu už snad víc než rok, co jsem naposledy psala článek na blog. Vyšla jsem ze zvyku. Omlouvám se proto za strohé věty nebo nesmyslné výrazy.

Takže, proč jsem se rozhodla znovu si založit stránky, na které bych psala. Upřímně mi to docela chybí. Potřebuju nějak svoje myšlenky a názory ventilovat, diskutovat o nich a hlavně je dostat ze sebe. A tohle je podle mě ideální způsob. Nejsem totiž dobrá v mluvení a svěřování se. Pokud je to však v psané formě a anonymně, přijde mi to ideální. A deník mi už mnohdy nestačí.

Dalším důvodem by byla chuť zase začít psát povídky. Kdysi mě to tolik bavilo a naplňovalo. Je mi hrozně líto, že už jsem přes rok nenapsala ani čárku žádného smyšleného příběhu. A jelikož mám stále v hlavě sen, že bych chtěla vydat knížku, je nejvyšší čas na sobě a svém psaní opět pracovat.

A v neposlední řade si myslím, že bych mohla svými články a příběhy něco předat, pomoct nebo minimálně trochu zlepšit den. Za těch 21 let, co jsem tady, se mi toho přihodilo spoustu. Přihodily se věci, které se pravděpodobně dějí mnoha lidem, ale nikdo o nich moc otevřeně nemluví. Možná si proto lidi připadají, jako by byli jediní, nikdo jim nerozumí, nebo to není tak hrozné, aby "měli právo" si stěžovat. Snad mi rozumíte, jaké situace se tím snažím popsat.

Zvolila jsem doménu Blogger a zatím s ním ještě neumím pracovat. Tento článek tu bude na hlavní stránce do doby, než se naučím aspoň základní funkce a možnosti této domény. Například nemám tušení, jak upravit vzhled stránky, jak vytvořit nějaké rubriky, jak si vytvořit profil autora blogu... Takže chvíli bude trvat, než to zjistím. Ale hlavní krok, založit si nové stránky, jsem udělala. A to je hlavní.

Takže ať už jste mě znali z dřívějšího blogu, nebo jste na tento blog narazili úplnou náhodou, doufám, že jakmile začnu přidávat články, budou se vám líbit a budete sem rádi chodit. To bylo docela trapné zakončení, ale na tom zapracuju, heh... Budu se snažit napsat nějaký článek co nejdřív a nekašlat na to, tak mi držte palce.

Mějte se hezky,

Kiara