Mám úzkosti, ale bez diagnózy. Takže... je vlastně nemám?

Poslouchám podcast "Vyhonit ďábla", epizodu o úzkostech. Poslouchám zkušenosti dívek, které mi velmi připomínají zkušenosti vlastní. Poslouchám detaily, které nikdo kromě lidí, co si záchvat úzkosti zažil, neví, a hrnou se mi slzy do očí. Jediné rozdíly, kterých si všímám, je to, že jsem odbornou pomoc vzdala po první psycholožce. Že jsem zažila i záchvat tak intenzivní, kdy jsem měla křeče v končetinách a nemohla jimi půl hodiny pohnout. A že na rozdíl od dívčiny nemám žádnou oficiální diagnózu.

Přestože nemám žádnou diagnózu od psychiatra, svým vlastním hledáním a sebevzděláváním jsem si odvodila, že se moje stavy nejvíce podobaly (a stále občas podobají) smíšené úzkostně-depresivní poruše, což však používám převážně pro sebe a porozumění svým symptomům. Na internetu jsem zvyklá říkat svým stavům úzkosti, přestože nejsem diagnostikovaná, avšak předpokládám, že zažívat zhruba tři roky záchvaty úzkosti a další symptomy není zcela normální pro člověka bez této duševní poruchy. V offline životě tyto stavy nazývám pouze "je mi špatně", jelikož ačkoli se už nestydím o svém mentálním rozpoložení psát na internetu, mluvit mi o tom stále nejde. Takže když se matka ve tři ráno vzbudí kvůli mému brouzdání po domě a ptá se mě, co dělám, vymlouvám se na pocit na zvracení, který sice mám, ale vím, že zvracet nebudu, protože už měsíce chodím spát s prázdným žaludkem, aby moje záchvaty úzkosti uprostřed noci neměly ještě horší průběh.

To je pravděpodobně i jeden z důvodů, proč jsem nevydržela chodit k psycholožce. Nedokázala jsem jí říct ani třetinu toho, co se mi vlastně děje a dělo, takže vlastně nemohla zohlednit všechno a řádně pomoci. Pořád většinu z toho nedokážu říct nahlas, v tom je psaní fajn. Na Twitteru lidi ví možná tak půlku. Tak kdybych možná psycholožce prozradila svůj Twitter, neřekla by mi po půl roce, že už ji nepotřebuju.

Každopádně víc než psycholožka a lidi okolo mě, kterým jsem o svých záchvatech pověděla, mi dokázal pomoct nejvíce můj vlastní výzkum. Načetla jsem si, co to jsou záchvaty paniky, jak se projevují úzkosti, jaké jsou možné diagnózy, ale hlavně jsem potřebovala zjistit, jak se s tím vypořádat. Díky tomu si myslím, že teď by mi oficiální diagnóza už nic moc nepřinesla, že už by mi doktoři asi neřekli nic moc nového. Maximálně by mi mohli předepsat prášky, které by mi pomohly necítit se jako v křeči 24/7. Ale sama se s každým dalším záchvatem učím, co mi pomáhá nebo co mi naopak úzkost způsobuje.

Občas se objeví tweet nebo článek o tom, jak lidi používají slova jako "deprese", "úzkosti", "OCD" a podobné pro popsání jejich problémů, a jak to vlastně znehodnocuje pocity lidí, kteří jsou opravdu diagnostikovaní těmito poruchami. A musím říct, že ačkoli to dává smysl a z části souhlasím, po svých zkušenostech nemůžu souhlasit úplně. Jednak je velmi složité diagnostikovat psychickou poruchu, ať už z hlediska samotného rozeznávání symptomů nebo z dostupnosti konzultace s odborníky, jednak mi nepřijde správné rozhodovat za ostatní, jak se cítí. Věřím tomu, že obzvlášť v dnešní době, kdy je s psychickými poruchami zacházeno jako s jakýmsi trendem, hodně zejména mladých lidí používá toto názvosloví nesprávně. Každopádně tvrdit někomu, že jeho pocity nejsou validní jen proto, že nebyl diagnostikován, to je jak kdybych já někomu tvrdila, že nezažil panický záchvat, pokud kvůli tomu jako já na půl hodiny nezkolaboval a nezavolal si záchranku. Stejně jako panické záchvaty mohou být různě intenzivní, tak psychická onemocnění se mohou projevovat různě a člověk je hlavně jinak vnímá a tvrdit mu, že to tak nemá, mi nepřijde ok.

Chápu vás, co vás to štve, taky mi přijde zvláštní a hlavně nekorektní, když někdo své chvilkové stresové vypětí nazve panický záchvat. Avšak brát vážně pouze případy, kdy je člověk diagnostikovaný psychiatrem, a abychom mu jen v tom případě věřili jeho psychické problémy, to se mi taky teda nepozdává.