Sobecká, nebo naivní?

Člověk občas neví, co po něm ta společnost vlastně požaduje. Hrabeš si na svým písečku? Jsi sobec! Vyhovíš každému přání druhého? Jsi naivka, co ji jen všichni využívají! V jaké situaci si vybrat, kdy tedy myslet na sebe a kdy na druhé?

...

A společnost mlčí, odpověď zůstává nezodpovězena. Přesto při dalším rozhodování, ať člověk udělá něco pro sebe, nebo pro druhého, bude zařazen do té či oné škatulky...

Když se mě kdysi kamarádka ptala, jestli je v jednom svém vztahu sobecká, měla jsem pro ni nachystanou krásnou odpověď: "Myslet na sebe není sobecké. Ale chtít po někom, aby nemyslel na sebe, ale místo toho na tebe, to už sobecké je." Ve chvíli, kdy jsem s touto myšlenkou přišla, myslela jsem si, že jsem vytvořila definici sobeckosti, takové té opravdové, negativní. Jenže jak už to se mnou bývá, začala jsem nad tím víc a víc přemýšlet.

Víte, jak se říká, že každý člověk zrovna prožívá nějakou bitvu, kterou nevidíme? Tahle věta nás nutí být tím naivním jedincem, který myslí více na druhé než na sebe. Ale kdo pak myslí na nás? Každý je tak ponořen do své vnitřní bitvy (sobecky?), že my sice jsme ohleduplní k ostatním, jenže když pak dojde k situaci, kdy by bylo potřeba přistoupit ke kompromisu nebo upřednostnit potřeby jednoho z vás... Co pak?

Já jsem obecně ta hloupá, která ví, jaké to je, když se něčí potřeby upřednostňují před mými, takže nechci, aby se tak cítili i další lidé. Čímž ironicky opět upřednostňuji potřeby ostatních před svými a tak pořád dokola.

Pravdou je, že ve vztahu je při každé situaci někdo ten sobec a někdo ten, co se přizpůsobí. Tyto pozice se mohou střídat, podle toho, co zrovna za situaci jste nuceni řešit. Kompromisy se dělají těžko. Většinou to prostě dopadne tak, že ten, kdo si svoji prosazuje urputněji, si ji sobecky prosadí a druhý vyhoví ve snaze udržet vztah.

Přivádí mě to k myšlence, zda jsou takové vztahy teda všechny? A jak mohou být tedy vztahy šťastné a vyhovující, když každý máme jiné potřeby, kterých se těžko vzdáváme? Jsme schopni určit, čí potřeby máme kdy upřednostnit?

Nedávno jsem narazila na Instagramu na takový ten "citát", kdy dotyčný popisoval, jak by se měl člověk ptát, zda ten druhý je v emocionálním rozpoložení pro to, aby si vyslechl svěření se toho druhého. A zase jsme u toho, buď je sobecký ten, kdo se neptá a rovnou svými pocity "zatěžuje" toho druhého, protože se potřebuje někomu svěřit, aby mu bylo líp, nebo naopak ten druhý je sobec, když odmítne vyslechnout si druhého kvůli svým potřebám, i když ten druhý taky potřebuje pomoct právě svěřením se. Oba mají jiné potřeby, které nemohou být uspokojeny zároveň. Jeden musí být ten sobec a druhý musí být ten, co ustoupí.

Vždycky při psaní článků doufám, že si svoje postoje k určitým tématům lépe ujasním a třeba i přijdu k nějakému smysluplnému výsledku, avšak tady jsem se opět k žádnému jednoznačnému závěru nedopracovala. Nezjistila jsem, jak v tomto světě nebýt sobecká a zároveň pečovat o svoje vlastní potřeby. Nevím, kdy bych měla myslet na sebe, a kdy na druhé.

Chápu, že je důležité znát svoje potřeby a taky svoje limity a neupřednostňovat druhé, pokud vám to není příjemné. A asi je taky důležité smířit se s tím, že nikdy nepomůžete a nezachráníte všechny, i když byste fakt moc chtěli, aniž byste v průběhu ztratili sami sebe.