A co když nemám žádný sen?

No, tak to mi to psaní moc dlouho nevydrželo.

Upřímně, asi vím proč. Poslední měsíce se tak nějak hledám. Přijde mi, že mě nic nebaví, nenaplňuje, že nic z toho, co dělám, prostě není "ono". Není to má vášeň, něco, čemu bych chtěla věnovat všechen svůj volný čas. Něco, co by mě po pár týdnech či měsících neomrzelo.

Ze všech stran se na nás hrnou moudra, jak si má člověk jít za svými sny. Jak když se budeme živit tím, co nás baví, už nikdy nebudeme muset pracovat. A samozřejmě je to skvělé, když má člověk vášeň, které se věnuje a zlepšuje se a buduje si svoji vysněnou budoucnost. Ale co my, co žádný velký sen nemáme? Co my, co nedokážeme najít žádný velký cíl, kterému bychom mohli věnovat svůj život?

Právě tyhle myšlenky se mi poslední měsíce neustále honí hlavou. Protože to vypadá, že právě tyto sny jsou naší motivací k životu. Dávají naší existenci nějaký smysl. Nutí nás pracovat na sobě a zlepšovat se. A právě takový smysl života mi v tom mém přežívání už dlouho chybí.

Nechci, aby tohle znělo jako nějaký dopis na rozloučenou, k tomu se ještě opravdu nechystám, jen nad tím takhle přemýšlím a myslím si, že nejsem zdaleka jediná. Protože všichni vidíme tolik úspěšných lidí, převážně asi umělců, kteří měli už od mládí zájem o hudbu, snažili se a zlepšovali a díky jejich vášni a tvrdé práci teď žijí život, o kterém snili. Dokázali to. A na druhou stranu vidíme dospělé ve svém životě, kteří upadli do stereotypu, chodí do práce, která je nebaví, přichází domů celí zničení a jsou už moc unavení nebo otrávení dělat něco dalšího, co by je naplňovalo. Nebo právě nic takového nikdy nenašli a nemají nic, co by je bavilo, tak prostě přežívají. Protože co jiného můžou dělat.

Můj oblíbený korejský rapper před rokem řekl jednu větu, která mě nutí přemýšlet ještě víc. V překladu: "Je v pořádku nemít sen, jen buďte další rok šťastní! Nepotřebujete sen k tomu být šťastní." Jeho slova mě na jednu stranu velmi uklidnila a inspirovala k tomu, abych se neexistencí svých snů tolik nestresovala. Na druhou stranu mě to nutí přemýšlet víc. Jak mám tedy docílit toho být šťastná?

Všimněte si slova "docílit". Cíl. Sen. Vysněná budoucnost. Slovo docílit značí dosáhnout úspěchu. A v tom to zřejmě je. Ze všech stran je na nás kladen tlak být úspěšný. Problém je, že pro každého je úspěchem něco jiného. Pro někoho je to mít dobře placenou práci a uživit se. Pro jiného mít velkou a spokojenou rodinu. Další zase dělat muziku jako své jediné povolání a mít spoustu fanoušků. Jenže být úspěšný nemusí nutně znamenat být šťastný.

Jsme tolik orientovaní na jeden velký úspěch, který vidíme až ve vzdálené budoucnosti, že shazujeme ty menší. Kdo z nás zvládl přijímačky na střední? Kdo z nás udělal maturitu? Kdo z nás se dostal na vysokou školu? Kdo si udělal řidičák? Kdo si sám zvládl zařídit výlet v úplně neznámém městě, možná i v jiném státě? Kdo se zvládl domluvit s někým, kdo nezná ani slovo česky? Komu se konečně podařilo překonat level v počítačové hře, na které se už týden zasekl? A kdo se nikdy za žádný takový úspěch nepochválil a řekl si, že tohle přece zvládne každý?

Taky jsem taková. Každý úspěch je pro mě samozřejmost a každý neúspěch selhání. Ale něco vám povím. Něco, čím bych se velmi ráda řídila. To, že něčeho dosáhne hodně lidí, neznamená, že to není úspěch. A ne, není pravda, že by to dokázal každý. Možná vám to, stejně jako mně, vyzní jako povyšování se nad ostatní, kteří toho stejného nedosáhli. Ale není to povyšování. Je to fakt. Vy jste to dokázali, to je hlavní. Tak proč se za to pořádně nepochválit?

Samozřejmě se to dělá hůř než radí. Řeknu vám, stále se nedokážu pochválit za svoje úspěchy. Zrovna jsem zvládla všech devět zkoušek o zkouškovém období. Jenže já se stále kárám za to, že tři z nich jsem dala "až" na druhý pokus. Sama jsem si vědoma toho, jak stupidně to zní. Je to zřejmě moje nastavení v hlavě a těžko se to mění. Jenže přijde mi důležité, že aspoň myšlenka říkající, že bych se měla za takový úspěch pochválit, už ve mně je. To vidím jako aspoň nějaký krok vpřed.

Jak tedy být šťastný i beze snu? Na to vám někdo tak cynický, sarkastický a melancholický jako já odpověď opravdu nedá. A myslím si, že ani nikdo jiný. Na to si každý asi musíme odpověď nalézt sami. Myslím si však, že věnovat se něčemu, co nás momentálně baví, by mohlo být odpovědí pro mnoho z nás. Například jsem se před měsíce začala věnovat kreslení. Baví mě to a i před moji roztřesenou ruku se zlepšuji. Jako se to stalo u všeho jiného, co jsem kdy dělala a bavilo mě to, očekávám, že mě kreslení přestane bavit, přestanu kreslit a všechen můj progres přijde vniveč. Ale právě teď, v tento moment, mě to baví a naplňuje. A to je podle mě důležité.