Mám bordel v hlavě. Přitom se nic nestalo. Jen jsem se dnes ráno vzbudila a nedokázala jasně přemýšlet. Už jsou to dvě hodiny a ten zvláštní pocit tu stále je. Pocit, že nedokážu pořádně kontrolovat svoji mysl.
Je to těžké dát do slov. Je těžké popsat ten zmatek, co se mi teď v hlavě děje. Jenže je mi jasné, že dát svým myšlenkám nějakou formu a strukturu právě teď potřebuju nejvíc. Proto se vydávám na svůj opět dlouho zapomenutý blog a píšu všechno, co mě právě napadne, aniž bych se dívala zpátky. Aniž bych opravovala svoje překlepy a aniž bych se snažila navazovat na svoje předchozí myšlenky. Protože to se mi právě teď zdá naprosto nemožné.
Pozná člověk, že začíná být šílený? Pozná, že ztrácí rozum? Pozná to, když je s jeho vnitřním světem něco špatně? Protože jeho vnitřní svět je přece jeho realita, jak by mohl poznat, že je jeho realita jiná? Možná to ale právě lidé poznají. Jen si nechtějí připouštět, že tomu tak je. Že se to děje zrovna jim.
Nedokážu popsat, co všechno se mi teď děje v hlavě. Je to jako když do krabice naházíte všemožné předměty a pak se v ní poslepu prohrabujete. Poznáváte po hmatu tvary, ale nemáte tušení, co za předmět právě držíte. Zároveň vám do rukou naráží tisíce dalších předmětů, které vám zabraňují se soustředit. Nakonec vám předmět, který jste se snažili popsat, vypadne z rukou, aniž byste stihli poznat, o co jde, a můžete to zkusit znova s jiným.
Všechny myšlenky poletují sem a tam, bez přestávky. Nestíhám je vnímat, nevím, o čem jsou, co mi chtějí říct. Jen vím, že tam jsou, spolu s tisíci dalšími. Motá se mi z toho hlava.
Jak je šílenství vůbec cítit? Jaké to je? Je to tohle? Je to něco jiného? Nebo je to všechno dohromady?
Hledám logické vysvětlení. Takhle totiž můj mozek funguje. Psychologie bohužel ne tolik. Každá osobnost je unikátní, nelze na ni neprůstřelně aplikovat zajeté poučky, vždy existuje výjimka.
Jsem ve stresu. Jsem osamělá. Jsem smutná. Jsem zmatená. Jsem unavená. Jsem nervózní. Jsem naštvaná. Jsem frustrovaná. Snažím se svoje emoce pojmenovat, protože takhle mě to psycholožka učila. Jenže co mi to pomůže vědět, jak se cítím, když nevím, proč to tak je nebo jak se s tím vypořádám nebo jestli je to běžné takto reagovat?
Příčina 1: kamarádka mi nepíše. Ztrácí o mě zájem? Věděla jsem, že k tomu jednou dojde, i když mě ujišťovala, že tomu tak nebude. Má hodně práce s osobním životem? Jak můžu být tak sobecká a obviňovat ji za to, že nemyslí i na mě? Čeká, až jí napíšu první? Napíšu, až se moje mysl trochu uklidní, protože bych jí mohla napsat věci, které by ji mohly bolet.
Příčina 2: Proč vlastně stále studuju? Protože bez vysoké školy bych měla gympl, a co s tím se dá dělat? Je to stres, hodně stresu. Moje nejvíc stresové období, řekla bych. A přitom můj obor není nijak náročný. Proč tak přehnaně reaguju na stres? Musím jít dnes konzultovat Bakalářskou práci. Jak zvládnu napsat bakalářskou práci? Vždyť o tom vůbec nic nevím. Ani mi ještě vyučující neuznal projekt. Co tam vlastně budu říkat? Jak to funguje? Jak se konzultuje Bakalářská práce? Ještě nevím, co přesně chci vlastně psát. Co když mi vyučující řekne, že s takovou moji bakalářku nepovede? Co pak?
Příčina 3: Rodina a problémy v ní mě stále pronásledují. Je to už dávná minulost, ale činy minulosti ovlivňují přítomnost. Jak tedy nemám myslet na to, co se všechno v minulosti stalo? Zhorším se, když matka přijede domů. Místo pozdravu mi říká, co jsem neudělala. Můj poslední rozhovor s babičkou byl, když jsem nepopřála matce k narozeninám. Volala mi, jaké jsem zklamání, jak můžu studovat na práci, kde chci pracovat s lidmi. Jak mi chybí empatie a jak jsem špatný člověk. Otec se mnou promluví jen tehdy, když se mě ptá na sourozence. Já s ním promluvím jen tehdy, když potřebuju peníze. Možná jsem opravdu špatný člověk.
Příčina 4: Oddaluju nevyhnutelné. Nedělám nic, protože se lituju, jak jsem neschopná, což ze mě dělá neschopnou. Nedokážu se dokopat k čemukoli produktivnímu. Jen přemýšlím o tom, jak bych to měla udělat, a jak jsem neschopná, že to nedělám. Jak všechny jednou zase zklamu.
Příčina 5: Bolí mě záda. Jsem unavená. Objevila se mi vyrážka. Spím hrozně dlouho. Nedokrvují se mi končetiny, když spím. Je mi špatně po jídle, nedokážu toho moc sníst. Je to nějaká nemoc? Mám nějakou chorobu? Ale když přijdu k doktorovi, bude mě mít za hypochondra? Když mi nic nebude? Co mám dělat? Mám ignorovat symptomy a čekat, až zmizí a riskovat, že se můj stav zhorší? Nebo jít k doktorovi, strávit čas a energii jen abych zjistila, že si věci domýšlím a o nic vůbec nejde?
Nevím, jestli hledám rady, ujištěn, útěchu, pochopení nebo kritiku. Nevím, jestli vůbec něco hledám. Nevím, jestli odpovědi mi přinesou klid. Jestli jim vůbec uvěřím.
Žádné komentáře:
Okomentovat