Jak jste si jistě všimli, na tyto stránky nepíšu zrovna často. Není to tím, že bych neměla čas, protože na to přece jen příliš často prokrastinuju. Jen jsem si za posledních pár let stihla všimnout, že mě motivuje a inspiruje k psaní moje špatná nálada a depky a jednoduše časy, kdy se z pocitů potřebuju vypsat a chci si utřídit myšlenky. Zároveň však nechci každý den psát o tom samém, jak mi je každý den zle jiným způsobem. Od toho mám Twitter.
Poslední dny byly příšerné. Řekla bych i jedny z nejhorších, co jsem kdy měla. Jenže to mi přijde pokaždé, když se můj stav zhorší, že je to ještě horší než minule. Nemyslím si, že je to pravda, ale můj mozek mě přesvědčuje, že tomu tak je, protože už asi vytěsnil, jak hrozné to bylo minule. A těžko říct, jak dlouho tento stav ještě bude trvat.
Uvědomila jsem si, že moje vnímání a prožívání nedělím na dobrá a špatná období, jak to mají předpokládám jiní lidé. Nemám to tak, že je mi dobře a občas špatně. Cítím se, jak kdyby mi bylo neustále zle a někdy ještě hůř.
Psát článek o tom, jak je vám na nic, aby to mělo nějakou hlavu a patu, je pro mě opravdu obtížné. Myšlenky mi lítají sem a tam, chci každou z nich zahrnout, i když na sebe odstavce nebudou navazovat. Takže pardon, jestli nedávám smysl. A jestli vám tahle změť myšlenek dává smysl až moc... je mně líto, že mým pocitům rozumíte.
Nikdy jsem moc nechápala, proč je fráze "Nejsi v tom sama" užívána jako utěšující věta pro lidi, kteří si procházejí těžkými časy. Já vím, že nejsem jediná, která kdy měla depky. Možná jsem si toho vědoma víc než lidé, kteří mi podobné informace sdělovali. Ale nenutí mě to cítit se o nic líp. Nic to nemění na tom, že je mi na nic. "Vím, jak se cítíš" / "Mám to stejně" / "Na světě je spousta lidí, co to tak má" ... a co jako? Já chápu, že je těžké vymyslet, co takhle říct, ale mně je to fakt jedno. V tento moment jsem tak moc ponořená do sebe a svojí vnitřní bolesti, že sotva dokážu vnímat vnější svět. Jsem ráda, že se dokážu soustředit na okolí, abych se dostala ze školy domů. A vy po mně chcete, abych se soustředila na to, jak je po celým světě rozseto xy lidí, které neznám a v životě jsem je neviděla, kteří to "mají stejně"? Na to momentálně nemám kapacitu.
Beru lidi jako bytosti, kteří jsou v jádru dobří. Věřím tomu, že naprostá většina lidí je od narození dobrá. A že hlavně okolnosti je přinutily a nutí dělat zlé věci. Proto taky nepoužívám skoro nikdy slovo "nenávidět" vůči někomu. Přijde mi to jako velmi silné slovo, nenávist. Co by vám musel člověk udělat, abyste ho nenáviděli? Něco opravdu strašného, že ano. Tak jak je možné, že když přemýšlím sama nad sebou, tak slovo nenávist používám tak často?
Je to vážně neuvěřitelné. Já jsem si naprosto vědoma toho, že nevedu tak špatný život. Mám kde bydlet, jsem finančně zabezpečená, jsem poměrně chytrá, vzdělávám se, umím lidi rozesmát, vyslechnout je, poradit jim, umím být kreativní... A přesto sama sebe nenávidím. Přesto si přijdu jako naprosto zbytečná existence. Přesto se chci omluvit lidem v MHD, že jsem si k nim musela přisednout zrovna já. Že se mnou musí spolužačka být ve dvojici k pěti minutové diskuzi. Že se mnou musí tahle osoba cvičit ve dvojici sebeobranu, kde se na mě musí dívat a dotýkat. Že toho matka kupuje tolik k jídlu, protože toho hodně sním, a že to pak vyhazuje, protože toho sním málo.
Nemám ponětí, jestli je správně nebo špatně se sebediagnostikovat. Každopádně s mými znalostmi nejen sebe sama, ale i různým psychopatologií, o kterých mám velmi dobré znalosti nejen díky svému zájmu o duševní nemoci, ale také i ze školy, si dovolím říct, že vykazuji nebezpečně mnoho příznaků jak deprese, tak úzkostné poruchy. A občas mě to děsí. Děsí mě, kam tyhle moje stavy mohou zajít. Protože vím, že bez vyhledání pomoci se tyto nemoci akorát horší. Jenže já už ani nemám motivaci s tím něco dělat.
Jsem ve třetím ročníku na vysoké. Měla bych psát bakalářku. Měla bych se připravovat na státnice. Měla bych si hledat budoucí zaměstnání. Ale místo toho jediné, co chci dělat, na co se cítím, je koukat do zdi a přemýšlet nad vším a nad ničím. Nechat čas plynout a čekat, až bude po všem. Spát, aby mi čas utíkal rychleji.
Momentálně (a ještě pořád) mě trápí jedna holka, co jsem si s ní před rokem začala psát, co je z USA. Myslela jsem si, že jsme si sedly, že se z nás staly kamarádky. Jenže jsme se jaksi pohádaly a teď jsme si spolu už měsíc nepsaly. Pořád jsem kontrolovala Twitter a Instagram, jestli je online. Ani nevím proč. Jestli jsem doufala, že mi napíše. Nebo jsem asi jen doufala, že jí chybím. Že nějak dá najevo, že se pořád ještě zajímá. Jenže nic se nedělo. A mě to tak moc frustrovalo. Tolik jsem si ubližovala tím, jak jsem čekala a doufala, že uvidím něco, co mi dodá pocit, že to ještě neskončilo.
Včera jsem si z mobilu odinstalovala obě aplikace. Řekla jsem si minimálně na týden. Protože už jsem takhle dál nemohla. Takhle bych pořád kontrolovala a doufala ve změnu. Pořád bych měla nutkání bezcílně kontrolovat, jestli je online a proč mi nenapíše, když je online, a jak to, že je jí to úplně jedno.... A asi bych se zbláznila.. ještě víc.
Potřebuju pauzu. Potřebuju změnu. Potřebuju, abych se o ni tolik nezajímala. Aby mi tolik nezáleželo na tom, jestli třeba není tak v háji z naší situace stejně jako já. Protože mě to jen nutí moc přemýšlet a vyvozovat svoje závěry a pravdivé odpovědi se asi nikdy nedočkám.
Možná je to zase moje debilní strategie zjistit, jestli si všimne mojí neaktivity. Asi doufám, že jakmile se za týden do těch zpráv podívám, uvidím zprávu od ní. Jak moc můžu ještě klesnout, proboha.
Nikdy jsem nezažila rozchod, protože jsem nikdy s nikým nechodila, ale představuju si, že by to asi bylo podobné. A přemýšlím, jestli to přátelství neberu moc vážně. Jestli jsem byla ta, pro kterou tohle přátelství znamenalo víc. Jestli jí na tom vůbec záleželo.
Když si pomyslím, že v létě jsem nám upletla náramky přátelství a měla jsem v plánu jí jeden poslat poštou do Ameriky k jejím narozeninám... Nechápu, jak se tohle zkurvilo. Nevím, co s ním teď dělat. Usmíříme se někdy, vyřešíme to a pošlu jí ho někdy, takže si ho mám nechat? Nebo ho mám prostě vyhodit společně se všemi mými nadějemi v urovnání situace?
Nebaví mě ten život, fakt že ne. Nechápu, jak ho lidi zvládají. Nedokážu si představit, že bych někdy žila ráda. Že někdy bude mít život pro mě smysl.
Dočetli jste až sem? Gratuluju ke ztrátě drahocenných minut vašeho života, který vám už nikdo nikdy nevrátí, čtením depresivních blábolů neznámé osoby. Tak zas za pár měsíců tady.
Žádné komentáře:
Okomentovat