Jak už se asi stalo mým zvykem, píšu články hlavně v době, kdy mi není psychicky zrovna nejlépe. A hlavně když se potřebuju vypsat a uspořádat všechny ty myšlenky a Twitter mi na to nestačí, tolik jich je.
Pokud vás mate název článku, tak zcela oprávněně. Nedokázala jsem vymyslet smysluplnější pojmenování toho, co se mi honí v hlavě a co se teď budu snažit popsat. Abych vám to tedy trošku vysvětlila ještě před tím, než se rozhodnete do mého textu více ponořit. Vždycky, když se necítím psychicky dobře, snažím se si v hlavě najít důvody, proč tomu tak je. Jenže i když ty důvody znám, i když mně samotné přijdou banální nebo racionální, naprosto nic to nemění na tom, že je mi stále stejně zle.
Dokážu přijít na spoustu důvodů. Hormonální stránka tu jistě je, kdy každým dnem očekávám menstruaci. Jsem vystresovaná ze školy, bojím se budoucnosti, bojím se, že nedokážu napsat bakalářku, že neudělám zkoušky, že nezvládnu státnice, že budu muset prodlužovat a platit si školné. Bydlím v toxické domácnosti, kdy nemám finanční možnosti odejít jinam. Jsem neskutečně osamělá, nemám mnoho kamarádů, a s těmi, které mám, se kvůli časovým možnostem nestýkáme, nebo jsme se pohádali a naše cesty se rozešly. Je mi zle z toho, jak vypadám, jak se vyjadřuji, jak se nedokážu motivovat k činnosti.
Jak vidíte, jsem si dobře vědoma, co způsobuje moje pocity. Jenže uvědomění si tohoto všeho mi cítit se líp nepomáhá. Pořád se cítím stejně. I když vím přesně, co bych měla udělat, aby se to zlepšilo, i když jsem možná jen moc vystresovaná a tohle je moje přehnaná reakce. Stále se nic nemění.
Stejně tak řeči jako "Bude líp." nebo "Na světě jsou lidi, kteří se cítí stejně, nejsi v tom sama." mi absolutně nepomáhají. Tady a teď se cítím hrozně. Nevidím ty zítřky, kdy by mělo být líp. Neznám ty lidi, kteří jsou na tom stejně.
Je mi jasné, že tomu prostě musím dát čas a počkat, až to všechno odezní. Jenže já nemám čas. A myslím si, že je to velký problém nejen pro mě, ale i pro dnešní společnost. Nemáme čas na to si dát pauzu a věnovat se trochu taky sami sobě, když to potřebujeme. Kde mám vzít čas na to dát si pauzu? Čtyři dny v týdnu jsem od rána do večera ve škole. jeden den v týdnu jsem v práci. Zbývající "volný čas" potřebuji věnovat seminárkám, úkolům do školy a bakalářské práci. Kdykoli, když si dovolím mít čas sama pro sebe, pro to, co já chci a co mě baví, stejně se necítím, že relaxuji. Ať se sejdu s kamarády, kreslím, čtu si, jdu si zasportovat, jdu spát brzo, kouknu na seriál... všechen tento čas, který by se dal počítat jako odpočinek, se mi v tomto momentě jeví jako prokrastinace.
Nemám tento pocit ráda, kdy je toho na mě naloženo tolik, že mi přijde, že nic z toho nezvládám. A nejvíc mě štve, že s tím nemůžu nic udělat. A pomalu se z toho všeho psychicky hroutím. A hlavně to nikoho nezajímá. Školu nezajímá, že studenty nebezpečně stresuje všemi svými požadavky. Rodinu nezajímá, že jsem večer nemohla usnout a byla vzhůru do rána, tak mě budí brzo ráno, i když nemusím vstávat. Kamarádi, se kterými už nejsem v kontaktu, nezajímá, že na ně stále myslím a že mě ničí myšlenka, že oni už na mě dávno zapomněli a hnuli se dál.
Po dopsání tohoto článku se opět vrátím k sebelitování, nediagnostikované depresi a úzkosti, k sebenenávisti a strachu z budoucnosti, přestože si jsem vědoma veškerých důvodů a řešení, které jsem popsala. Protože jsem momentálně moc hluboko ponořená do těchto emocí, než abych tak rychle vyplavala na povrch. A i když to může znít jako výmluva, opravdu se necítím dost silná a motivovaná zatnout zuby a překonat se a začít bojovat. Prostě mám dost. A mám pocit, že nemůžu vyhrát.
Žádné komentáře:
Okomentovat